Žít se má naplno
Když jsme si domlouvali schůzku, Petra Aubrechta především zajímalo, jak dlouho bude náš rozhovor trvat. Protože on má spoustu práce. Domluvili jsme se na půl hodině, nakonec jsme vyhrazený čas zdvojnásobili, protože jsme si měli celou dobu co povídat.
V roce 2005 bylo Petru Aubrechtovi z Rokycan 34 let. Byl ženatý, dceři Aničce bylo v té době 11, syn Honzík začal chodit do první třídy. Sportovec, hokejista, zvyklý na dobrou fyzičku, kterou konec konců potřebuje i při své práci v interiérech domů, na sobě začal pozorovat divné příznaky. „Tekla mi krev z pusy a nosu, dělaly se mi modřiny. Nějakou dobu jsem to přecházel, kdopak chce chodit k doktoru… ale když jsem dostal horečky, tak už jsem věděl, že něco není dobře. Tchyně byla zdravotní sestra, jednu sobotu mi zajistila v rokycanské nemocnici odběr krve. Zjistilo se, že krevní obraz není vůbec v pořádku. Hned mne hospitalizovali, dávali mi transfúze a v pondělí mě převezli na hematologicko-onkologické oddělení plzeňské fakultní nemocnice. Tam zjistili, že mám aplastickou anémii. To byl šok, hlavně jsem přemýšlel, jak to přijme rodina,“ popisuje.
Okamžitě začal boj o záchranu. Nejdříve plzenští hematoonkologové hledali , zda některý z blízkých příbuzných nemá shodnou kostní dřeň. Neměl. Nasazená imunosupresivní léčba nezabrala. V koordinačním centru Českého národního registru proto začali ihned hledat vhodného dárce u nás i ve světě. Záhy ho našli v Německu. „Moje dvojče,“ říká o něm a je mu samozřejmě velmi vděčný.
Před Vánoci byl Petr Aubrecht transplantovaný. To byl bezesporu největší dárek jeho dosavadního života. Po transplantaci se přidaly komplikace, oslabené tělo zbavené imunity trápily záněty ve střevech, zápal plic. „Rodiče a manželka mi ale každý den vozili z Rokycan do Plzně silnou polévku, to mě určitě rychle postavilo na nohy,“ směje se. V druhé polovině ledna už byl doma. Pak docházel na kontroly, pod lékařským dohledem HOO je stále.
Chvíli ale trvalo, než byl úplně fit. To rychle poznal. „Přišel jsem z nemocnice, sedl jsem na kolo a jel jsem asi deset kilometrů do lesa. (Co prosím, v tom lednu 2006?, nepředstírám překvapení. ) No, když mne pustili, druhý nebo třetí den. Byl sníh, takže se ukázalo, že jsem se přecenil. Přijel jsem domů úplně vyřízený. Takže jsem si uvědomil, že tudy asi cesta nevede. Udělal jsem si proto doma posilovnu a začal jsem pomaličku znovu získávat fyzičku. Pak mne zase na chvíli přibrzdila nějaká reakce štěpů vůči hostiteli, ale rychle to bylo pryč a pak už jsem se jen a jen zlepšoval,“ pochvaluje Petr Aubrecht.
Kdy začal pracovat? „To ani nemůžu říkat. Někdy v březnu, ještě s rouškou na obličeji. Vybíral jsem si práce, kde nebylo moc prachu, postupně jsem přidával,“ vzpomíná. Živnostník,který dělá sádrokartony, podlahy a další práce v interiéru, nemohl být dlouho doma. Zákazníci by na něj zapomněli. Dokud byl v nemocnici, měl naštěstí kolegu, který práci táhnul bez něj. Ale když se Petr Aubrecht vrátil, odešel s manželkou do Rakouska, kde ona získala práci. Dnes za ním Aubrechtovi jezdí a chodí s jeho rodinou dlouhé společné túry po horách.
Po nemoci dostal plný invalidní důchod. Na sociálce si klepali na čelo, když jim vysvětloval, že ho nechce. S takovým případem se nesetkávají, často lidé potíže naopak zveličují, aby „invalidku“ získali. Domluvili se na částečném invalidním důchodu. „Už po roce jsem se cítil úplně zdravý, i když samozřejmě nějaké potíže mám dosud, nerostou mi nehty, neslzí oči, musím si několikrát denně aplikovat oční kapky.“
Syn chodí do prvního ročníku rokycanského gymnázia, také sportuje. Dcera v současnosti působí jako au pair v jednom městě na francouzsko-švýcarských hranicích. Je přihlášená v Českém národním registru dárců. „To by mělo být naprosto normální,“ říká táta, který je na obě děti pyšný, protože jsou prima. Manželka byla nějaký čas bez práce, teď je zaměstnaná na jednom z úřadů v Rokycanech. „Žijeme normální život. Postavil jsem po nemoci dům, nastěhovali jsme se před rokem. Na nemoc nemyslím. Jsem přesvědčený, že psychika je velmi důležitá. Říkám, že žít se má naplno. Nemoc je dobrá v tom, že si člověk srovná priority a vlastně ho obohatí. S kolika lidmi jsem se na HOO poznal, dodnes si voláme. Lékaři a sestřičky jsou tam jedineční,“ uzavírá Petr Aubrecht.
