O Kačence a její velké rodině
Kačenka je veselá, tmavovlasá holčička s čokoládovýma očima. Chodí do třetí třídy. Hezky kreslí a moc ráda zpívá a tancuje. „No nedivte se, že si pořád zpívá, vždyť má moji krev!“, říká Ivana Oblištilová z Mariánských Lázní, která dřív zpívala v plzeňské opeře. Kdyby jí před takřka deseti lety nebylo, měl by Kačenčin příběh pravděpodobně smutný konec.
Když totiž bylo do té doby zdravé Kačence 14 měsíců, začala pokašlávat. Stav se rychle zhoršoval, skončila na dýchacích přístrojích. Po odebrání kostní dřeně se zjistilo, že batole mělo vážné onemocnění krve. V pražské motolské nemocnici padlo jasné rozhodnutí – je nutná transplantace kostní dřeně. To bylo třináctého června. A 23. srpna už tam byla Kačenka transplantovaná. Dárkyní kostní dřeně, vybranou z Českého národního registru dárců dřeně, byla právě Ivana Oblištilová.
Pokračování příběhu má samé slunečné barvy. Kačenka se záhy stala k radosti svých rodičů opět živou, zdravou holčičkou, a ti věří, že to tak zůstane. Přes Český národní registr dárců kostní dřeně si anonymně, jak to pravidla určují, dopisovali s rodinou Oblištilových. A tak věděli, že Ivana se měsíc po odebrání dřeně vdala, narodil se jí chlapeček a pak holčička. Stejně tak se dárkyně dozvídala potěšující zprávy, že holčička, jíž darovala kostní dřeň, prospívá. „Měla jsem spoustu práce se svými malými dětmi, ale pokaždé, když přišel dopis, o Vánocích, v srpnu, jsem na ni myslela a tolik toužila sevřít ji v náručí,“ svěřuje se paní Ivana. Stejně jako rodiče Kačenky si nesmírně přáli jí z očí do očí poděkovat za životadárný čin. A to se jim všem splnilo 20. dubna 2012.
Jen ve vzácných případech dovolí pravidla spojená s transplantací kostní dřeně seznámit pacienta s dárcem. 
Bývá tomu na každoročním slavnostním večeru Nadace pro transplantace kostní dřeně v pražském Obecním domě. Tehdy předávají patroni nadace ocenění těm dárcům z Českého národního registru, kteří svou dřeň darovali v uplynulém roce. V dubnu 2012 byl večer o to slavnostnější, že nadace i registr vzpomínaly dvacet let od svého založení. V jeho závěru se objala paní Ivana s Kačenkou i její maminkou, představila jim svého Adámka a Adélku, ruce si podali oba tatínkové. Za chvíli, když skončila oficiální část, už z nich byl jeden veselý chumel.
