Může se to stát i vám

Představte si to. Žijete úplně normálním, běžným a klidem protkaným životem. Užíváte mládí, několikrát týdně potěšíte tělo aktivním sportem, radujete se ze života, máte chuť poznávat vše nové a celkem nic vás netrápí. Životem se zkrátka bavíte a s radostí vyhlížíte každý nový den. Od narození jste prakticky nemarodili, běžné stonání nestojí za řeč. Vyznáváte zdravý životní styl, takže na nebezpečné nemoci, o nichž slýcháte jen vzdáleně, ani pomyšlení. Vlastně ani příbuzné nikdy nic takového naštěstí nepotkalo...

A pak náhle nastane nepochopitelná změna. Dny už nejsou tak fantastické jako ještě před nedávnem. Činnosti, které jste dříve zvládali levou zadní, začínají být náhle nepřekonatelně těžké. Každý krok vás neobvykle unavuje a cítíte se tak nějak jinak.Vzdálenost, kterou jste dříve překonávali s největší lehkostí, náhle nedokážete zdolat, a když ano, cítíte ji po celém těle ještě další dny. Jaká to změna oproti minulým měsícům, kdy pro vás prakticky neexistovalo nic těžkého, nepřekonatelného! Z počátku si myslíte, že se jedná jen a pouze o náhodu, o nějakou shodu okolností, jejímž výsledkem je právě onen nezvyklý, unavený a místy i apatický stav. Jste však stále v klidu, k panice žádný důvod, říkáte si.

Divné rozpoložení však postupem dní neodchází, ba naopak. V této chvíli už začne naplno pracovat mozek, který  se snaží situaci vysvětlit co nejvíce logicky a nejpřirozeněji, zkrátka tak, aby pro vás byla co nejpochopitelnější a zároveň co nejvíce přijatelná. Na stáří se v jednadvaceti letech nelze vymlouvat, a tak zpočátku uvěříte tomu, že podezřelý stav způsobuje třeba jen obyčejná podzimní únava. Jak dny plynou a vy se stále více odchylujete od normálu, začnete si chtě nechtě pohrávat i s myšlenkou, že úplně všechno s vámi v pořádku skutečně být nemusí, nicméně na nějaké vážné nemoci stále ani pomyšlení, vždyť ty jsou přece jen v televizi, ty se mě netýkají. Čas plyne dále. Už začínáte počítat schody na místech, kde jste o nich  dříve ani nevěděli, cesta z autobusu domů trvá věčnost a když už do cíle konečně dorazíte, padnete do postele a spíte až do večera, na učení do školy nebo na fotbalové tréninky žádná nálada, ba ani síla. Tohle není normální! Už ani hlava nedokáže vymyslet vysvětlení, kterému byste byť třeba jen trošičku věřili. Logicky se svěříte svým blízkým, kteří vaší proměnu v posledních týdnech pochopitelně také nepřehlédli.

Nastává okamžik, kdy jednoho rána nemíříte do školy, ale do nemocnice na krevní testy. „Výsledky budou druhý den,“ směje se na mě doktor, když se loučíme. Celý znavený přicházím domů a únavou usínám téměř ve dveřích - klasický obrázek posledních dnů. Únava teď v mém životě hraje hlavní a vlastně i jedinou roli. Na výsledky testů vyčerpáním ani nedokáži myslet. Druhý den přijde krutá rána, ta slova jsou děsivá a nemilosrdná, bodají jako čerstvě naostřený nůž. Mám leukémii. Ještě několik upřesňujících testů, ale ty na tom už nic nezmění. Šok je v tu chvíli slabým slovem, člověk vůbec ničemu nerozumí, marně pátrá v paměti co udělal špatně. V hlavě absolutní zmatek a nekonečné množství otazníků, tvořící ještě nekonečnější zástup.

Věci jdou rázem velice rychle, nástup do nemocnice, ani s kamarády se nestihnete rozloučit a před sebou jen vidina dlouhé léčby na jednom pokoji, ze kterého se vůbec nemusíte vrátit - nebylo by to nic neobvyklého, přece jenom nestonáte s angínou, nýbrž s nemocí, kterou ještě stále víc než hodně lidí nepřežije. Události nabírají takovou rychlost, že je nestačíte vnímat - naštěstí. Jediné, co s jistotou víte je to, že léčba potrvá dlouho, velmi dlouho.

V nemocnici jsem napoprvé strávil téměř dva měsíce, ve kterých mě čekaly dvě chemoterapie, na něco takového není tělo stavěné. Zhubl jsem o 20 kg, ale nemoc ustoupila. Bezprostředně po propuštění jsem absolvoval ještě ambulantní udržovací léčbu. Téměř po třech v klidu strávených letech se však leukémie vrátila, a to v mnohem agresivnější podobě. Následovala chemoterapie, ale nemoc nehodlala smlouvat, byla skutečně obrovsky silná. Kompromisy už nebyly možné, a tak můj život závisel pouze na transplantaci. K tomu, aby byla úspěšná je však potřeba vhodného dárce, a ten pro mě v našem, ale ani ve světovém registru neexistoval. Následovala další silná chemoterapie a neuvěřitelně vypjaté očekávání, zda-li se někde náhodou neobjeví nějaký „dvojník“. Neobjevil a já byl odkázán na zázrak. Člověk je tak bezmocný...

V době, kdy nade mnou začala nemoc pomalu vítězit, muselo se bezodkladně jednat, a tak jsem přijmul kostní dřeň od mé matky, která se mnou však byla shodná jen částečně a zdaleka ne dokonale. Šance na přežití byla v tu chvíli několikanásobně menší, než kdybych přijímal kostní dřeň od ideálně shodného dárce. Přesto se zázrak tentokrát asi konal. Dnes, čtyři roky po transplantaci, žiji a mohu se dál radovat ze života, a dokonce možná ještě více než kdy před tím. Konečně zase mohu žít úplně stejně jako ostatní.

Uvědomuji si, že štěstí jaké jsem měl já, spousta lidí nemá, což bohužel mohu i z vlastních zkušeností potvrdit. Věřte, není moc horších věcí, než bezmocně čekat na záchranu a nedočkat se jí. Přitom jsem pevně přesvědčen, že na světě každý svého dvojníka máme, tedy alespoň co do shody transplantačních znaků. Pokud jste mladí a zdraví, neváhejte! Není krásnějšího činu, než dát někomu naději. Naději života...

David

Klikni zde pro seznam dalších příběhů

(jiné čtěte v časopisech Naděje)