Hlavně neházet flintu do žita!
U autobusu v Kokšíně, kousek od vodního hradu Švihov, na mne čeká drobná, na krátko ostříhaná paní v gumovkách, s bílým střapatým pejskem. Na procházku, jak jsme se původně domlouvaly, spolu nepůjdeme, protože je velké mokro a já ty vhodné boty nemám. Míříme tedy do domku za potokem, přes zahrádku, kterou párkrát v uplynulých létech spláchla velká voda z nedalekého potoka. Až k prahu vystoupala a zanechala za sebou spoušť. To však nebylo zdaleka největší trápení, které paní Danu Šustrovou potkalo.
Začalo to chřipkou. „Šest let to bude, co jsem mašírovala do nemocnice. Když se mi stále nedělalo líp, nasadila paní doktorka antibiotika. Ta také nezabírala, silně jsem se potila, proto mne moje praktická lékařka Jana Šrutová poslala na krev a pak mi osobně (za to jsem jí velmi vděčná) přijela oznámit bohužel neradostnou zprávu, že musím okamžitě do nemocnice, protože mám akutní leukémi,“ vypráví mi ve vzorně uklizené kuchyni.
To byla hrozná zpráva. Zvlášť, když v té době bylo nejmladšímu synovi 11 let. Velkou oporou jí v ten moment byl její muž Václav, který byl naštěstí doma, protože jel až na odpolední směnu do klatovské Mlékárny. „Neboj se, zvládneme to,“ uklidňoval paní Danu. A skutečně v dalších týdnech, měsících a vlastně i létech ten svůj slib nezradil.
Dana Šustrová tedy byla hospitalizovaná na Hematologicko – onkologickém oddělení FN Plzeň. Byla u ní potvrzená akutní myeloidní leukémie, která vyžaduje okamžitou léčbu, jinak pacient během několika týdnů umírá. „Zatnula jsem se, optimismus navrch.Vůbec jsem si nepřipustila, že bych snad mohla umřít! A řekla jsem si- hele, neházej flintu do žita, přece ty druhé nezklameš, kteří Ti drží palce a jsou s Tebou. Dostala jsem velmi silnou chemoterapii, ale to se nelíbilo mému tlustému střevu. Masivní zánět se nedal zahojit žádnými kapačkami, antibiotiky. Takže jsem zas mašírovala- tentokrát jen o kousek dál, na Chirurgickou kliniku plzeňské fakultní nemocnice,“ vzpomíná, ač není ani trochu příjemné si ty dny připomínat. Musela totiž podstoupit subtotální kolektomii, odstranění většiny tlustého střeva a zavedení umělého vývodu.
Pak byla na čas propuštěná do domácího ošetřování. Čtyřiceti pěti kilový bolavý uzlíček, odkázaný na pomoc druhých. „Měla jsem vůči svému muži s tím vývodem takový divný pocit, ale on se všeho tak úžasně zhostil, tak mi pomáhal! Pral, uklízel. Moc si ho za to vážím. A také jeho maminky, to je anděl! Vařila, starala se spolu s dědou o syna, o mne, když byl muž v práci. A to mě ještě přepadl pásový opar! Bez podpory rodiny nevím, jak by to dopadlo, ta je nejdůležitější.“
Na Hematoonkologii však věděli, že léčba, kterou podstoupila, stačit nebude. Leukémie se vrátí a udeří fatální silou. Takže transplantace byla nezbytná. Dárce byl záhy nalezen a s odběrem své kostní dřeně souhlasil. Nicméně lékaři věděli, že nebude jednoduché transplantaci uskutečnit, protože Dana Šustrová pochopitelně nebyla v dobrém zdravotním stavu, navíc se vše komplikovalo jejím umělým vývodem. (Na transplantační jednotce se musí dodržovat sterilní režimy atd.) 24.3.2010 jí však byla vzdor tomu provedena úspěšná transplantace kostní dřeně s nepříbuzným mladým mužem. Od té doby se již nemoc neobjevila. „Do konce života budu tomu neznámému mladíkovi děkovat. A za tři měsíce jsem šla domů! Mohla jsem na dvorek, na zahrádku…a když mi za nějaký čas dovolili jíst zeleninu, to jsem byla šťastná!“
Přes obvyklé potransplantační potíže se zlepšila natolik, že už za několik měsíců mohla podstoupit další operaci, při které jí odstranili umělý vývod. Dnes už má nepřerušenou střevní pasáž a funguje normálně. Samozřejmě s potížemi se potýká, protože pokud není střevo dostatečně dlouhé, nedokáže vstřebávat živiny, vitamíny, musí je tělu dodávat jinak. Ale je to samozřejmě mnohem lepší kvalita života, než kdyby jí vývod zůstal. Takže se může znovu radovat z procházek v lese, chodit na houby, těšit se vnoučat, které jí nadělil starší syn a dcera a z toho, že benjamínek studuje na Střední průmyslové škole stavební v Plzni. „Ale abych nemluvila jen o sobě- pořád vzpomínám na obětavé lékaře a sestřičky na plzeňském Hematologicko-onkologickém oddělení. Na pana primáře Kozu, jak ten nás uměl rozesmát! A já se směju ráda,“ podotýká. Ale to už jsem během návštěvy poznala. Žena, která neměla jednoduché dětství, zdravíčka jí ani před propuknutím leukémie osud také moc nenadělil, může optimismus a dobrou náladu rozdávat.
