„Stále odpověď na tu otázku hledám a přiznám se, že v různých formách se okolo ní točím snad stále kolem dokola, a v tom bude ta hlavní osudová chyba - to neustále přemýšlení :) Myslím, že život životem by u mne mohl téměř jistě dělat "pocit", že svůj život dokážu naplňovat a žít tak, "jak jen nejlépe dovedu", a že přitom zvládnu a budu umět a moci přinášet svému okolí radost, ale tuto radost budu umět také vnímat a účastnit se jí. Důležité je, myslím, naučit se od života nic neočekávat a vzít to, co přináší. Nebrat se moc vážně a snažit se žít ve smíření se svým vnitřním "já", které samo o sobě může být mnohdy "nepříjemné", ale jinak se nelze zase zbavit rizik sebezklamání, skepse, frustrace. Je potřebné snažit se radovat z toho, co právě je, protože nic není automatické a ani jisté, jak vidím třeba jen na příkladech historie a u našich pacientů, kde nemoci zasahují do běhu života jako blesk z čistého nebe. Mám ve své pracovně obrázek s citátem od Romain Rollanda: „Abys osvětloval světlem jiné, musíš nosit slunce v sobě.“ Moc a moc důležité je pokusit se najít to slunce, kterým můžete být pro druhé, ale to je podmíněno vnitřním vyrovnáním se se sebou samým, smířením se s během života a smíř ením se s druhými. To je asi ale jeden z nejtěžších úkolů, který vůbec každý z nás asi někdy již zažil nebo zažívat bude. Ale hlavně se nesmí zapomínat šlapat si cestu životem dál a dál, a když upadneme, tak zase vstát a jít, možná si odpočinout, ošetřit si koleno, možná se víc opírat o druhé, ale dál jít. Jak snadné, a jak těžké zároveň.“
Nebýt skoro tříletého období od vzniku rozhovoru, nezapomněl bych na jeho obsah a neměl bych nyní možnost si tak hezkou odpověď znovu přečíst a znovu si její obsah uvědomit. A také si uvědomit, že tak nějak je to asi s oním životem jako takovým. Člověk onemocní a přehodnotí životní hodnoty raz dva tři. Pak se uzdraví a samovolně zapomene na včerejší hodnoty raz dva tři a zase se upne k nepodstatnému, byť praktickému činění.
A tak, abych nezapomněl, co mi to vlastně chtěl Samuel Vokurka říct, vrátil jsem se dnes k jeho větám. Za ta tři léta je navíc čtu ještě s novým nádechem. Před třemi lety jsem se teprve se Samem lidově řečeno „oťukával“. Byl novým nástupcem pana doktora Vladimíra Kozy v Nadaci pro transplantace kostní dřeně a zprvu jsem svůj obdiv k Samovi cítil podvědomě skrz obdiv a lásku k zesnulému doktoru Kozovi, který si na sklonku života Samuela jako nástupce v nadaci vybral. Dnes už Samuela znám z osobní zkušenosti a za každým jeho slovem vidím další souvislosti.
A co tedy dělá život životem?
Nebýt toho, že v roce 2012 zesnul pan primář Vladimír Koza, zřejmě by dosud doktor Samuel Vokurka nebyl předsedou správní rady nadace a já bych ho možná dosud osobně neznal a neměl bych důvod mu klást otázky a přemýšlet nad jeho odpověďmi. Je to asi jako u pacientů, kteří kdyby neonemocněli, neprožili by si to, co nikomu na světě nepřejí, zřejmě by nepřehodnotili životní hodnoty a neuvědomili by si, kdo kolem nich v životě má pro ně hlubokou hodnotu. Život životem možná dělá to, že vše na sebe navazuje a my jsme jen toho všeho pojítka. Máme sice tendenci myslet si, že hlavní jsme my a pojítkem mezi našimi osudy má být štěstí, ale kdo ví, třeba je to naopak, my sami máme pojit štěstí druhým. No a jsem u toho… Dárci kostní dřeně, o nichž v tomhle článku nepadlo slovo jsou tím nenápadným pojítkem štěstí ostatních.
R
