Díky Tobě jsem ZDRAVÁ!

Po skončení oficiální části slavnostního večera v Obecním domě 25.4.2014 si většina zúčastněných povídala při občerstvení s přáteli a známými, se kterými je spojuje snaha pomoci programu transplantací kostní dřeně. Hlavní hvězdy večera, pacientka Petra Mauerová se svým dárcem Jaroslavem Henzlem, si sedli i s Petřinou dcerkou Vendulkou a svými partnery do koutku ve vedlejším sále. Měli si toho tolik co povídat! 

 

 

P: Cítím se tak šťastně, že jsme se konečně poznali.

J: Já jsem si to také moc přál. Když mi tu možnost oznámili, měl jsem jen obavy, jestli budeš chtít.

P: Jak bych nemohla chtít poznat člověka, který mi daroval život…

J: Odkud jsi?

P: Z malého městečka Žacléř v Krkonoších.

J: Já z Čisté u Rakovníka. Vyučil jsem se zedníkem a dělám strojní omítání, takovou modernější zedničinu ( smích).

P: Vyučila jsem se dámskou krejčovou. Ale nikdy jsem se tomu nevěnovala, pracovala jsem v různých podnicích v okolí.

J: Vendulce nebyly ani dva roky, když ses dozvěděla, že jsi vážně nemocná. To muselo být těžké…

P: Bylo. Čekali jsme na ni spoustu let. S manželem jsme se poznali už na základní škole, brali se v roce 2002, ale miminko ne a ne přijít. Ani umělé oplodnění nedopadlo dobře. Až najednou, když už jsme to chtěli vzdát, jsem normálně otěhotněla. Potýkala jsem se ale až do jejího narození s velkými zdravotními problémy. Vendulka se narodila v srpnu 2005, to už jsem byla v péči hematologů, zjistili v krevním obrazu změny.  

J: A kdy jsi se dověděla, že jsi skutečně vážně nemocná?

P: V červnu 2007. Lékaři, kteří se o mne starali, mi řekli, že mám myelodysplastický syndrom. V tu chvílí se můj život zastavil. Vendulku jsem si moc neužila, protože jsem nebyla zdravá  a mé dny jsou už sečtené? Pak jsem se upnula k tomu, že zachránit mne může transplantace kostní dřeně. Do půl roku mi Český národní registr dárců našel TEBE. Na den, kdy mi to řekli, nikdy nezapomenu. Pamatuješ, kde jsi byl, když se tě zeptali, jestli jsi ochotný mi darovat dřeň?

J: No…   já jsem v té době dělal u velké pražské firmy strojní omítání a každého 20. prosince jsme měli rozlučku se starým rokem. Pár dní před tím mi zavolali, zda bych souhlasil s odběrem 19. prosince. A já si říkal- jojo, to přijdu o tu pěknou pijatiku - ale to víš, že jsem bez rozmýšlení na odběr do Plzně jel. A rozlučku jsme si udělali s klukama tři dny nato a přitom jsem hrál bowling ( smích).

( Dnes osm a půl letá Vendulka, která bedlivě poslouchá, co si máma s tím novým strejdou povídají, říká: „ Se strejdou je sranda!“ A Jaroslavova partnerka vzpomíná, jak na něj byla celá rodina pyšná, když dřeň daroval…)

P: Byl to zázrak, jako najít jehlu v kupce sena. A všech deset mých a tvých tkáňových znaků se shodovalo a máme stejnou krevní skupinu! 19. prosince 2007 je den mých druhých narozenin.

J: Jak ses cítila po transplantaci?

P: Další léčba pro mě byla dost náročná.  Sáhla jsem si opravdu až na samé dno.  Na nic jiného jsem ale nemyslela, než že to musím vydržet kvůli Vendulce, manželovi, celé mé rodině, která mne celou dobu moc podporovala, za což jsem jim neskonale vděčná.  

 

( Manžel Tomáš : Měl jsem štěstí na dobrého zaměstnavatele - šéfová hned běžela a chtěla se zaregistrovat, ale už to nešlo, protože jí bylo v té době 40. Vyšli  mi vstříc, abych mohl zůstat s Vendulkou 3 měsíce doma. Já už jsem měl náskok v domácích pracích, protože jsem žil jen s tátou. Rodiče pomáhali. Fungovalo nám to s Vendulkou dobře. Každý den jsem alespoň na skok jezdil za Petrou těch 60 km od nás do Hradce Králové, kde byla v nemocnici, To víte, že byly chvilky, kdy člověka leccos napadlo, ale když jí řekli, že našli stoprocentního dárce, to už jsem věřil, že to dopadne dobře.“ )

P: Povídej, jaké máš koníčky? 

J: Moc času nemám, ale rád rybařím, houbařím…

P: … a také máte malou holčičku, viď?

J: Viktorka je velká radost.  

P: Já mám ráda ruční práce, starám se o zahrádku, skleník, našla jsem si práci na doma- dělám tamponky pro zdravotnictví. Užívám si Vendulky, rodiny, naplno života. Díky Tobě jsem ZDRAVÁ!