Ahoj strejdo,

Za pár dní mi bude šest let. Tak ráda bych Ti napsala pár řádků, ale ještě to neumím a tak Ti mí rodiče mými ústy sdělují tohle:

Narodila jsem se v krásné krajině daleko od Evropy. Když jsem se poprvé dostala do civilizace, byla jsem nadšená, jak je všude plno místa, hlavně na běhání. Rodiče říkají, že jsem dítě džungle. Žila jsem si krásně a spokojeně mezi svými krabíky, vážkami, můrami a spoustou ryb. Mám kolem sebe samá zvířátka, i tady Čechách, kde jsem musela pár let zůstat žít se svými nejbližšími – mamkou, taťkou, ségrou a bráškou.

Jednou jsme přiletěli na pár týdnů do Čech za babi a dědou. Už jsme neodletěli. Udělaly se mi takové bouličky za ušima, nebolely, ale byly tam. Taťka se mnou zašel k doktorce a mamka další den do nemocnice na vyšetření. Slova z úst doktorky zněla najednou jinak, šeptem, abych je neslyšela. Za necelou hodinu už jsme seděli v sanitce a uháněli směr Praha. Mamka byla smutná, seděla jsem ji na klíně a myslím, že hodně plakala. Taťkovi nebylo taky do řeči, ale přesto jsme si pěkně povídali. Byl pátek 16. července 2004. Až trochu povyrostu, bude mi jasné, o co tenkrát v té ordinaci šlo. O změnu života během vteřin. V tu chvíli se mým rodičům obrátil život a svět o 180 stupňů. Slyšeli tenkrát tohle: „Je mi to moc líto, ale víte co je leukémie? Vaše dcera ji má.“ Pak už jen prázdné okno do budoucnosti. V Praze jsme byly za tři hodiny. Nápis na dveřích rodičům říkal, že to není zlý sen, ale holá skutečnost.

Vzali mi kostní dřeň. Sestry mě držely a já se bránila. Bylo to hrozný, ale těch odběrů kostní dřeně potom bylo ještě hodně. Rodiče se museli rychle rozhodnout, kde se o mě budou doktoři starat. Přelet domů by začátek mého boje jen oddálil. Zůstali jsme tedy v Praze, kde zlé broučky umí vyhánět dobře. Tak mi to totiž mamka vysvětlila, abych to ve třech letech mohla pochopit. Vyprávěla: „V těle máme všichni hodný a špatný broučky – já, taťka i ty. Ti špatní občas zlobí, jako děti, a ti hodní všechno hlídají. Tví zlí brouci zlobí tolik, že na ně ti hodní nestačí. Proto zlobivý brouky musíme vyhnat co nejrychleji ven.“

Zlé brouky mi vyháněli různými vodičkami, nejdřív v nemocnici, pak si mě mamka s taťkou odvezli do nového domku. Někdy jsem měla teplotu nebo mi nebylo dobře. Se zlými broučky se vyhnali i někteří hodní a tak mi vypadaly vlásky. Jsem blonďatá holčička s veselýma hnědýma očima. Na život bez vlásků jsem si vcelku rychle zvykla. Vždyť kolem mě byli někteří taky bez vlasů a tolik jim to slušelo.

A tak šel den po dni. Do nemocnice jsem jezdila na kapání vodiček, ale zlé brouky jsme vyhnali. Uběhlo devět měsíců a já jela už potřetí na operační sál. Na začátku mi totiž zavedli komůrku pod kůži u klíční kosti, aby bylo kam ty vodičky píchat. Tu teď konečně jedu vyndat. Operační sál je v nejvyšším patře a protože je skoro až u nebe, nemají tu bílé stropy, ale modré jako nebe s bílými obláčky. Dál jezdíme už jen na kontroly a na takové vitamíny.

Blíží se konec roku 2005. Je mi o rok víc, za oknem padá sníh, jsou Vánoce. Dostala jsem lyže, moc jsem si je přála. Jen co to šlo, vyrazili jsme všichni na hory. Je krásná zima a všude bílý sníh, lyžuju každý den. Za pár dní máme jet na kontrolu.

Při kontrole mi trochu spadly krevní destičky, ale jinak se zdálo všecko normální. Mamka odletěla na pár týdnů domů do džungle a přiletěl taťka, abychom se viděli. S taťkou si vždycky užívám jiný blbiny než s mamkou, nemusím tolik poslouchat…

Na další kontrole destičky dál klesly a pan primář zneklidněl. Nové píchání a počítání a problém byl na světě. Opět zlí brouci, ale tihle byli úplně jiní brouci a žít s nimi je prý nemožný. Prý by mě snědli. Pan primář řekl, že se na ně přišlo naštěstí brzy. Ale musím si jít zase lehnout k sestřičkám. Pan profesor mluvil vážně a v očích rodičů, sester i lékařů byly slzy. Řekli mi, že na boj s touhle armádou zlých brouků musí sehnat někde po světě člověka, který má skoro navlas podobné hodné brouky jaká já. Zatímco sháněli, já bojovala ze všech sil, abych se těch zdravých broučků, které mi snad někdo někde daruje, dočkala. Byli jste tři. Jeden se vůbec neozval, asi se odstěhoval. Druhý byl Indián a nakonec asi ty správné hodné broučky neměl. Ty jsi byl ten třetí.

Znova v nemocnici bojuji a bojuji proti přesile útočníků, snažím se je vyhnat ze všech sil, ale bez Tebe, strejdo, bych to nezvládla. Dostala jsem nový pokojíček, kde jsem ještě nebyla a rozloučila se s taťkou. Za další dveře se mnou směla už jen moje maminka. Pokojíček je jen náš a na nic tu nesmí dosednout ani prášek. Dostala jsem ty nejsilnější vodičky, co mi jen mohli dát. Tak jsem tu a čekám. Ještě si prý můžeš všechno rozmyslet a svý broučky mi nedat.

Je 11. července a celý den čekáme. Konečně odpoledne mi mamka říká, že Tví broučci už jsou v Praze. Mamka je se mnou, když sestřička přináší v sáčku vodičku, skoro podobnou krvi. Moc to nechápu, ale jsou to ti hodní brouci, od Tebe, strejdo. Uběhla hodina a mám je do jednoho v sobě. Teď si hledají si cestu, pan primář mamce vysvětlil, že se umí sami dostat na místo, kam patří. To jsou šikulové, co?

Druhý den mi je špatně, blinkám, mi nic nechutná a něco spolknout je náročný. Po třech krušných týdnech přichází paní doktorka s tou nejkrásnější zprávou. Tví broučci se u mě přihojily. Prostě se jim u mě líbí a množej se a množej. Budu jich mít celou armádu a už napořád jen ty Tvoje hodný. Ještě se musí naučit u mě dobře pracovat, rozumět si s mým tělíčkem. To bude tedy boj, já jsem hroznej paličák.

Nakonec se ale broučci ve mně domluvili. Chvilku bojovali na kůži, měla jsem takové tmavé skvrny, ale po měsíci se dohodli a přestali se prát. Brala jsem na to takový vitamín, co je hlídal. Díky Tobě jsem konečně mohla vzít za kliku z druhé strany pokojíčku a od půlky září jsme už chodili zas jen na kontroly. Ale to je normální, za tři roky jsem si na tenhle pořádek už zvykla. Jak žijí druzí ve školkách a školách nevím. Ale vím, že mám jen hodný brouky.

Je leden 2007 a doktoři mi napočetli všechny broučky, jak mají být. Jen krevní skupinu mám teď jinou. Než jsi mi přišel na pomoc, měla jsem 0+, teď mám Tvou A+. Vlásky mi rostou a už se dají i česat. Vypadl mi první zub a za půl roku ze mě bude zas blondýnka. V patře s modrým stropem mi vyndali centrálek - to jsou, strejdo, takový dvě hadičky, co mi koukaly 11 měsíců z pod klíční kosti ven. Komůrku jsem teď neměla, už jsem přece větší slečna. Je mi dobře, dobře díky Tobě. Děkuju moc.

Musím Ti ještě říct, že na konci března odlétám po třech letech domů. Do mé džungle, kde na mě čekají ryby, krabíci, pavouci, prostě domů. Až jednou pochopím, co jsi mi dal, myslím, že i pak budu hledat slova díků hodně těžko. Ale už teď Ti chci, milý strejdo, říct, že na světě nejsou větší dary. Podstoupil jsi pro mě obtížné zákroky. Neznáš můj hlas, moji tvář, moji povahu …..a přesto jsi mi pomohl. Dal jsi mi kus svého JÁ a chci ti říci, že se mu u mě moc líbí. Ráda bych Ti to někdy řekla do očí. Zatím mohu jen takhle. 

Celou tu náročnou dobu se mnou byli rodiče, lékaři, sestry a můj nezbytný zvěřinec brouků a dinosaurů, aby mě hlídali. Možná ode mě někdy odejdou. Ty ale, milý strejdo, zůstaneš se mnou pořád.

Tvoje kamarádka

Klikni zde pro seznam dalších příběhů

(jiné čtěte v časopisech Naděje)