A zase bude líp...

  V září 2007 se mnou přišli všichni, které mám moc ráda, oslavit mé čtyřicáté šesté narozeniny a popřát hodně zdraví. Byla jsem v té době opravdu šťastná. Mým životem byl krásný domov, milující a úspěšný manžel Vašek, velmi hodný syn se svou milou přítelkyní a moji zlatí rodiče. V těchto dnech nám dělal radost i prvorozený vnouček, kterému už byly čtyři měsíce a začínal se na nás smát.

Ke vší té báječné idyle přispíval i náš půvabný domek na okraji města s hezkou zahradou a překrásným výhledem do krajiny.Prostě idylka jakoby vystřižená z úvodních kapitol románů pro ženy od Danielly Steelové. Na přelomu září a října jsme si s manželem často vychutnávali teplé večery na terase a při výhledu do podzimní krajiny jsme si sklenkami dobrého vína připíjeli na zdraví, štěstí, lásku a zároveň si s vděčností uvědomovali, jak je nám krásně a že je nám osud zřejmě nakloněn. Vzpomínky při těchto večerech patřily zážitkům prožitým v tomto roce, kterých opravdu nebylo málo. Ať už to bylo lyžování, jízdy na kolech po Šumavě, okolo Dunaje či Bodamského jezera, výlety do rakouského vinařského údolí Wachau a Vídně, nebo do Alp k našemu oblíbenému Wolfgangsee, ale i překrásná odpočinkově poznávací dovolená na Korfu.  

A NAJEDNOU NEMOC !

Konec října nám, jak už to v životě bývá, šťastnými kartami podivuhodně zamíchal. Mému synovi,který je lékařem, jsem se svěřila, že se mi poměrně často objevují bolestivé váčky na dásních a to vždy na jiných místech. Ten mi doporučil, abych si k němu na oddělení zašla pro jistotu na odběr krve, jestli se snad nepotvrdí nějaká infekce.

Tento vlastně náhodný a zdánlivě banální odběr mi však převrátil život  naruby. Po špatném krevním obrazu následovala série dalších vyšetření. V nemocnici jsem absolvovala sono břicha a následně ještě CT hrudníku, břicha a malé pánve. Výsledky pak putovaly za asistence mého syna a primáře interního oddělení na kliniku hematoonkologie VFN a 1. LF UK v Praze. Téměř okamžitě mi bylo sděleno, že musím podstoupit odběr kostní dřeně ke zjištění přesné diagnózy. Po dohodnuté návštěvě ve velmi krátkém termínu mi byly nejprve odebrány vzorky krve a hned na to kostní dřeň.

Všechno mnou bylo vnímáno jako velmi hektické období s nepochopením toho, co se to vlastně děje, proč právě mně a proč právě teď. Zřejmě také proto, že jsem celý svůj dosavadní život žila jako zdravý člověk, běžné banální nemoci se mi celkem vyhýbaly a já patřila k velmi odolným lidem, na což jsem byla i pyšná. Mou vlastností byla i činorodost, nezahálčivost, zájem o pohyb, sice jen rekreační, ale spojený s poznáváním a objevováním.

A NAJEDNOU NEMOC !   Diagnóza zněla: non-Hodgkinský folikulární lymfom. Se svou povahou jsem to po prvním velkém pláči přijala tak, že prostě je „TO“ tu a že s „TÍM“ BUDU BOJOVAT a ten můj krásný život neopustím. Musím všem svým drahým dělat radost a ne způsobovat trápení.

VYDRŽÍM  „TO“ A UZDRAVÍM SE A BASTA !

A tak můj boj s nemocí začal. Nastartovala se první série chemoterapie R-COP, jíž bylo naplánováno 6 až 8 cyklů. Léčba se odehrávala na denní nemocnici v Praze, kde mi na lůžku přibližně osm hodin kapala do žíly chemoterapie. Za milé a láskyplné podpory mých blízkých jsem snášela vše celkem dobře. Vždy tak po týdnu se dostavovala menší únava, vřídky v ústech, průjmy a někdy i nechutenství. Ale i tak jsem stále chodila do svého zaměstnání, do základní školy, kde jsem toho roku vyučovala prvňáčky. Ti mě také vždycky dovedli pobavit a rozesmát, stejně jako mé zlaté kolegyně a kolegové ve sborovně.

Po prvních třech cyklech léčby v prosinci jsem absolvovala kontrolní CT a znovu odběr kostní dřeně. Ukázalo se ale, že moje nemoc na tuto léčbu neodpovídá. Znamenalo to tedy pokračování v zesílené sérii chemoterapie R-CHOP za stejných podmínek. Pro mě to znamenalo první zklamání a opět pláč. Pak jsem si řekla, že to zřejmě nebude zas až tak snadné, jak jsem si původně myslela a že musím v boji vytrvat a přidat. Vánoce nebyly tak veselé jako jindy, ale měly o to víc zvláštnější a ještě láskyplnější atmosféru. Zvláště jsem ocenila návštěvy rodiny a nejvíc jsem se radovala z prvních Vánoc našeho vnoučka. A tak byly svátky i tak úžasné a beze smutku. Do nového roku 2008 jsme si samozřejmě přáli jen a jen zdraví a štěstí.

V lednu byla tedy odstartována další, jak jsem se již zmínila, silnější chemoterapie. Teď už mě neminula ani očekávaná ztráta vlasů, na kterou jsem ale byla psychicky připravena. Manžel mi zakoupil dvě krásné paruky, ze kterých jsem měla opravdovou radost a jak všichni říkali, moc mi i slušely.

Po dvou cyklech R-CHOPu však již bylo jasné, že přecházím na léčbu třetí linie a blížím se tak předtransplantačnímu období. To už znamenalo třídenní hospitalizaci ve VFN a podávání ještě silnější léčby. Nebylo to období lehké a znovu musím říci, že bych vše nezvládala s takovým optimismem, kdyby nebylo podpory všech mých blízkých, kteří po celou tu dobu bojovali se mnou, moji sílu přiživovali a neustále obnovovali. Každý svým způsobem a já je za to obdivuji. Mám je všechny moc ráda za to, že věřili v mé uzdravení a já se snažila je NEZKLAMAT.

Prvním pozitivním signálem pro mé vyléčení začal být razantní ústup mé nemoci po silné chemoterapii až k téměř úplné remisi. To potvrdilo PET a následné CT PET vyšetření v Nemocnici Na Homolce a opět odběr kostní dřeně.

Druhý signál k uzdravení byl nález shodného dárce v celkem krátké době - během asi jednoho měsíce. Verdikt lékařů odborníků byl jasný a celkem nesmlouvavý: „Vaše jediná šance na uzdravení a dlouhý život je transplantace kostní dřeně od nepříbuzného leč shodného dárce!“

Co na to já „lvice“? - tak mi začala říkat má nevlastní dcerka, čímž mi předávala svou energii, které má ona opravdu na rozdávání. Tak já „lvice“ na to:

Jdu do toho a zvládnu to !!!

Že by však toto tzv. předtransplantační období probíhalo v úplné pohodě, to opravdu nemohu říci. Ano, jsem silná, odvážná, ale na druhou stranu velice vnímavá, citlivá až lítostivá a často jsem si v týdnu před odchodem do nemocnice i poplakala. Tuto vlastnost jsem zdědila po svém tatínkovi. Prostě to musí ven a je zas dobře. Nic nedržím v sobě, nestydím se za svůj pláč a bolest a o všem, co mě v souvislosti s mou nemocí trápí si s každým, kdo je ochoten naslouchat, popovídám. A tak týden před odjezdem na ÚHKT byl opravdu velmi emotivní. Na jedné straně jsem si za krásného počasí užívala zahrady, krásného prostředí našeho domu i okolí. Na druhé straně jsem velmi citlivě prožívala návštěvy všech mých velmi blízkých. Všichni se se mnou nepřišli rozloučit, jak sami říkali, ale popřát sílu a brzké uzdravení a shledání.

Opět jsem si poplakala, zdálo se mi, že si tu nemoc nezasloužím, že je to moc nespravedlivé. Myslím, že tato reakce u lidí s podobným osudem či příběhem není ojedinělá. Druhou stranou mince avšak také je, že vás nemoc svým způsobem na životě obohatí.

TRANSPLANTACE

A pak přišel červen 2008 - nástup na transplantační jednotku ÚHKT v Praze. Nástup pravou nohou, neboť přece jen jsem trošku pověrčivá. Proto jsem si také s sebou odvezla z domova i celou řadu malých talismánků, do kterých byla předána síla mých milujících. Úzkost z nového prostředí mi pomohl překonat doprovod manžela a syna, pan primář MUDr. Vítek a také vlídné přijetí zdravotních sestřiček. Ty mě ubytovaly do jednolůžkového plně sterilního pokoje. Na jedné straně bylo okno do dvora nemocnice a druhá strana byla prosklená s výhledem na oddělení sestřiček. Přes toto sklo jsem přijímala návštěvy, se kterými jsem se domlouvala pouze telefonem.

Prvních pět dní jsem dostávala silnou chemoterapii určenou ke zničení mých nemocných krvinek a mé vlastní imunity. Podotýkám, že takto je to mnou jen velmi laicky řečeno. Vše probíhalo za skvělé péče a já byla ten první týden bez potíží. Čas jsem si zde zkracovala čtením, surfováním po internetu, chatováním i hovory přes Skype a ICQ. Tyto výrazy mně byly ještě donedávna skoro cizí, ale i o ně mě má nemoc obohatila. A v této době jsem se rozhodla sepsat i tuto výpověď svých pocitů a prožitků právě uplynulého období. Snad jen pro ukrácení dlouhé chvíle, ale i pro uchování v paměti. Neboť na nešťastná období v životě člověk často rychle zapomíná.

Skoro denně jsem měla návštěvy, na které jsem se vždy moc těšila a měla z nich velkou radost. Telefonovala jsem, psala a odpovídala na spoustu emailů a SMSek. Mohla jsem i cvičit. K tomu zde byl k dispozici malý rotoped a činky. To aby mé tělo, které si teď hýčkám, bylo alespoň v dobré kondici. Tak takto jsem se pomalu a jistě připravovala na den „D“, den mých, jak jsem doufala, nových narozenin.

Den D

Ráno onoho vytouženého dne začínalo úplně stejně jako kterékoliv jiné a přesto výjimečně. Od „sladkého“ probuzení jsem přemýšlela o svém dárci. Ten jistě při odběru své vlastní kostní dřeně myslel na to, že tuto velkou věc nepodstupuje zbytečně a věřil, že někomu jinému pomůže a daruje život. Vážím si takového člověka a obdivuji jeho statečný nezištný postoj. Přála bych si mu telepaticky předat svůj VELKÝ DÍK. 

Dozvěděla jsem se, že můj „zachránce“ je muž a že je z Čech. A pak už jsem jen celý den čekala, byla nervózní, jak vše proběhne a jaké „to“ bude. Po šesté hodině večer mě sestřičky začaly připravovat, připojovat na monitor, který měl za úkol vše hlídat a v 18.20 mi začínal do žíly pomalinku vtékat nový život. Jako velká podpora pro mě byla i přítomnost mého muže, který se na mě usmíval přes návštěvní okno a v duchu mě držel za ruku. Za  celý den jsem  byla přímo „nabytá“ optimismem a vírou od mého syna, který byl v duchu stále se mnou, od rodičů a opět od všech mých milých a blízkých.

Celý převod proběhl bez komplikací a stihl dokapat půl hodiny před půlnocí a já doufala, že tento den, bude pro mě znamenat ŠTĚSTÍ.

Dny "poté"

Další období mého uzdravování znamenalo čekání na zprávu, že nové zdravé bílé krvinky se tvoří a jejich počet opět vzrůstá. Tuto dobu čekání mi znepříjemnily některé komplikace, které jsou celkem očekávané po prodělané chemoterapii. S komplikacemi jsem ale počítala a opět s nimi  bojovala. 

Patnáctý den po transplantaci ta očekávaná zpráva přišla! Sice se zatím objevil jen malý nárůst z 0,05 na 0,1 bílých krvinek, ale i tak jsem z té zprávy měla obrovskou radost a byla jsem dojatá. Všichni se mnou sdíleli velkou radost a blahopřáli mi. Každý den jsem pak čekala na paní doktorku, která mi oznamovala, jak se  ty moje „bílé holky“ činí a přibývají. Paní doktorka přicházívala na vizitu s úsměvem a říkala: „Jsou to loudalky, ale rostou.“

Teď už jsem mohla v ochranném oděvu i ven a naopak návštěvy za mnou. První procházky s manželem a rodinou po zdejším parku byly prostě nepopsatelně úžasné! Ale hlavně VÍTĚZSTVÍ bylo už téměř na dosah ruky.

Pak to přišlo. Po šesti týdnech hospitalizace přišla paní doktorka s návrhem, jestli bych nechtěla jen tak na zkoušku jít na víkend domů. Když budu v pohodě, bude následovat moje propuštění. Vůbec jsem nevěděla, jak mám na tuto zprávu reagovat. Na jednu stranu tu byla velká radost, ale na druhé strach a obava jak to zvládnu a že se zase po víkendu budu vracet někam, kam se mi už VŮBEC nebude chtít. Nakonec zvítězila touha být doma. Návrat domů byl úžasný. To se asi nedá ani popsat. Sbalená jsem byla během chvilky a manžel uháněl ku Praze, co nejrychleji to šlo. Shledání bylo dojemné a vše i celá cesta domů probíhalo jak ve snu, jako by nic z toho, co se událo v uplynulých dvou měsících nebyla pravda.

Víkend „na zkoušku“ proběhl v pohodě a já  věděla, že i když se ještě musím do nemocnice vrátit, tak že už to nebude nadlouho. A taky že to tak bylo. Hned druhý den v pondělí mě definitivně propustili. HURÁ!!!

Po propuštění z nemocnice mě čekalo tzv. období +100.Pro nezasvěcené to znamená čekání na stý den po transplantaci. V této době se totiž mohou vyskytnout různé akutní komplikace a nežádoucí reakce na darovaný štěp. Musela jsem tedy každý týden jezdit na ÚHKT do Prahy na ambulantní kontroly. U mě se nic vážnějšího neobjevilo, byla jsem jen unavená a trochu chudokrevná, což způsoboval pomalý nárůst červených krvinek. Proto mně museli dát několikrát transfúzi. Musela jsem být také opatrná při styku s ostatními lidmi, abych se nenakazila nějakou třeba i běžnou infekcí, protože mám velmi malou imunitu. 

Po zmíněném stém dnu mě čekala opět všechna vyšetření, která měla dokázat uvedení mé nemoci do stadia úplné remise. I když jsme tomu doma hodně věřili, přesto jsme byli nervózní. Můj ošetřující pan doktor na ambulanci ÚHKT mi ale řekl : „Mám z Vás  velkou radost, jste v úplné kompletní remisi.“

Tak jsem to ZVLÁDLA. Mám 47. narozeniny a mohu si říct, opět žiji. A bude nám zase fajn. Máme za sebou rok ne zrovna radostný, ale o to víc zvláštnější. Já, celá moje rodina i všichni moji blízcí si nyní uvědomujeme, že se „to“ dá zvládnout, ale musí se vědět, že o Vás někdo velmi stojí a že Vás tady chce mít. A musí se bojovat a věřit.

DÍKY 

DÍKY všem, mám Vás moc ráda a chci žít vedle Vás. Od teď je každý den krásný a už to tak zůstane. A teď, zdá se, mohu napsat, že je tu šťastný a úspěšný závěr jedné kapitoly mého života. Kapitoly, která nemusela vůbec přijít, díky níž jsem ale hodně poznala a zároveň se obohatila.

Poznala jsem, co pro člověka znamená opravdová láska a přátelství, co obnáší opravdový strach a co znamená opravdová odvaha a odhodlání.

Obohatila jsem se v tom smyslu, že například vím, že i obyčejný den může být krásný, že i maličkosti dokáží člověku přinést hodně radosti, že nuda je na nejspodnější příčce hodnotového žebříčku a že drobné neúspěchy dovedou k velkému úspěchu.

Na úplný závěr se hodí úryvek z knihy od Marlo Morganové: "Přišla mi na mysl známá modlitba. Bože, dej mi klid mysli, abych přijímala vše, co nemohu změnit, odvahu, abych změnila vše, co změnit mohu a MOUDROST, s níž rozeznám jedno od druhého..."

                                    Všem VELKÝ DÍK
Dana s manželem.

Klikni zde pro seznam dalších příběhů

(jiné čtěte v časopisech Naděje)