S paní Wasserbauerovou jsem měl příležitost setkat se při konání krajského kola ceny Ď ve Zlínském kraji 2015. Byl květen a Uherskému Hradišti to zase slušelo. Právě tady se na Malé scéně Slováckého divadla konalo krajské kolo ceny Ď, jejíž patnáctý ročník byl zrovna rozjetý na plné obrátky. Pokaždé vždy a všude mám radost ze setkání s každým nominovaným. Ať jde o městské kolo, krajské nebo finálové. Nelze říct, že tohle dobrodiní je větší a tohle menší. Tento mecenáš výraznější a tenhle méně. Každý má jinou možnost, jiný rozhled, nadhled, jinou povahu, jiné zázemí, jiné zájmy a vidění světa. Proto cena Ď říká, že samotná nominace znamená „děkuji“ a městské, krajské nebo celostátní ceny jsou jen symbolem pro šíření myšlenky projektu. Někdy se ale přesto stane, že vám někdo vyrazí dech nad rámec. Myslel jsem si, že sehnat pár tisíc nových dárců kostní dřeně má možnost jen velká televize, která dá k dispozici vysílací čas, jehož hodnota přepočtená na peníze čítá milióny korun a pokud se podaří takovou televizi přesvědčit ke spolupráci, je to nepřekonatelná pomoc. Nenapadlo mne, že oproti velké televizi má možnost každý z nás věnovat svůj kus života, což má také vlastně milionovou hodnotu, což dokazuje právě paní Wasserbauerová, která nemajíc vysílacího času nasadila v boji za získávání nových nadějí toliko vlastní srdce a odhodlání přesvědčit každého.
Všechno tohle je nádherné a nepochopit význam činění paní Wasserbauerové a neobdivovat ji snad ani nejde. Ale proč je mi kromě všeho zmíněného sympatická sama o sobě jako taková? Pominutost – to je to, co mne na ní fascinuje. Nebýt pominutosti zakladatele Českého národního registru dárců kostní dřeně pana primáře Vladimíra Kozy, zřejmě by nebyla naše země tak vysoko na odborné světové špici této lékařské disciplíny. Napadá mne užít starého české rčení v nejlepším slova smyslu míněného: „Hold vrána k vráně sedá!“ – A dodávám: „Nebýt krásně pominutých lidí, běda!“
