Každý asi chce sám před sebou být dobrým a potažmo pak i před druhými. Čím déle se potkávám s dárci kostní dřeně, kteří nezištně zachránili život, či s mecenáši a dobrodinci nominovanými na cenu Ď, tím více na mne promlouvají příběhy těchto lidí a sám si připadám v konání „dobra“ oproti nim nezajímavým. Proto mne napadla ta podivná věta o špatném člověku, za kterého se sice v důsledku nepovažuji, ale při užití tohoto slova mi přijde, že v nadsázce přesně pojmenuji, co se mi honí v hlavě. Jestliže se porovnávám dnes a denně s lidmi, kteří konají dobro, pak asi neuniknu vlastnímu porovnání s nimi.
Vzpomínám si na pana primáře Vladimíra Kozu, zakladatele Nadace pro transplantace kostní dřeně, Českého národního registru dárců kostní dřeně a letitého člena celostátního Kolegia ceny Ď. Obdivoval jsem ho nejen pro odbornost a úspěchy světového ranku, ale i pro jeho smysl pro humor, životní nadhled a lidskou skromnost, jejíž součástí bylo i odmítání termínu „svatý muž“, jak jsem na jeho adresu rád říkával. Ano, bylo to při talk show na jevišti divadla, kde teatrální nadsázka má svoje opodstatnění, ale on dobře věděl, že k němu v tomto smyslu cítím ohromný obdiv a jelikož jsem neby l sám – těch obdivovatelů bylo tisíce, musel se nějak vypořádat s tím, jak si jej každý automaticky škatulkuje do šuplíku „bezchybného člověka“. Zprvu jsem si říkal, co mu na tom může vadit? Být respektován a milován pro úžasnou člověčí povahu je snad sen většiny z nás? Když však denně pociťujete takové projevy, asi vás to donutí přemýšlet o sobě a pak jako on protestovat: „Ale já jsem muž tisíce chyb…“ – Jak mi nejen na scéně divadla odpovídal.
Tím, jak už šestnáct let s rodinou pořádám projekt cena Ď a nakonec ony ceremonie na scénách Národního divadla i s dcerou moderuji, plus tím, jak se snažíme pro dárce kostní dřeně prostřednictvím Klubu příznivců Nadace pro transplantace kostní dřeně připravovat bonusové radosti za to, že zachránili život - jsem pro mnoho set lidí, možná tisíců lidí, jakýmsi člověkem obklopeným dobrem. A protože toho dobra je v lidech okolo hodně, může se mnohým zdát, že sám jsem moc dobrým člověkem. Někdy si připadám, že reaguji po vzoru pana primáře, neboť často užívám jeho větu: „Vždyť jsem muž tisíce chyb …“
A odtud nebylo daleko to umocnit něčím výrazným. Nedávno jsem psal žádost o podporu ceny Ď Nadačnímu fondu pomoci Karla Janečka a v onom dlouhém elaborátu jsem na vysvětlenou svého životního nadšení z ceny Ď v nadsázce napsal: „Vždyť i špatný člověk se může snažit dělat dobré věci, tedy i já se mohu snažit pořádat cenu Ď…“ - Rovnou jsem asi dopředu chtěl poukázat na to, že každý z nás má spoustu chyb, ale že je fajn, když jim nepodlehneme úplně a zachováváme si něco, čím, sami sobě můžeme dokazovat, že to s námi ještě není na tomhle světě tak zlé.
Ono totiž nevadí, že nejsme tak moc dobří lidé, jako ti dárci kostní dřeně, co už zachránili život, či jako ti nominovaní na cenu Ď, kteří nezištně pomohli v kultuře nebo charitě. Někdy postačí si jen uvědomit, že oni jsou ti opravdu dobří a dát jim to najevo. Protože opak, nevšimnutí si jejich dobra, by byla marnost. Čím dál víc si myslím, že člověk nemusí být za každou cenu dobrým, poněvadž komu není shůry dáno, nic s tím nenadělá. Hlavně by ale neměl být zlým…, to dáno shůry není a je to jen jeho rozhodnutí.
V jedné pošumavské vesnické hospůdce denně sedával Pepa „dvacetipivař“, jak mu tady říkali. Občas jej častovali přezdívkou „průtokový ohřívač“. Někdo se mu smál, jiný jím opovrhoval. Když jsem tam zavítal, vždy jsem si rád sedl právě k němu a nahlas jsem na jeho adresu obdivně říkal: „Pepa žije sám, chodí do práce a po práci za své peníze pije pivo, které má rád. Nikdy nic neukradl, nikoho nepomluvil, nikomu neublížil. Není sice nic, co bych mohl konkrétně říct, že je na něm moc dobrého, ale není lautr nic, co by kdo o něm mohl říct zlého.
A přitom se denně setkáváme s lidmi, o kterých tušíme nebo i někdy víme, že nejsou dobří, přestože třeba v médiích o sobě nechají ódy pět. Oproti Pepovi mají drahou kravatu a my v některých případech skálopevně v srdci tušíme, že zrovna ten nebo ten k tomu nepřišel poctivě, že někdy Kozel je zahradníkem a jen proto, že mu to sluší, se tím nezabýváme. Pepa ráno vstane a nepřemýšlí, koho kde a jak obrat. Dárce kostní dřeně vstane a je hrdý že zrovna dnes může jít zachránit život. Populista ráno vstane a má dopředu spočítáno, jak se od rána do večera bude prezent ovat jako dobrý a ve skutečnosti co udělá hlavně ve svůj prospěch.
Přes všechny tyto úvahy jsem dospěl až k tomu, proč mezi dárci kostní dřeně a mezi nominovanými na cenu Ď nenacházím populisty, sobce, podvodníky. Vždyť i oni by mohli zažít ten krásný pocit, že něco udělají pro druhého. Lámu si už dlouhý čas hlavu, jak to udělat, abych je navnadil…, zaujal a do registru dárců dostal. Vždyť i špatný člověk by měl mít právo snažit se dělat dobrou věc...
Nedávno se na mne obrátil jeden známý. Měl zdravotní problémy a protože věděl, že se potkávám s mnoha lékaři, chtěl poradit na koho se obrátit. Šlo mu jen o konzultaci s doktorem, o jakési uklidnění, že to není nic vážného. Je to člověk, který není zlý, ale že bych věděl o něčem, co by dělal jako moc dobrou věc, také říct nemohu. Kdysi dávno jsem jej lanařil do registru dárců kostní dřeně. Bylo to v roce 2006, kdy jsem tam vstoupil i já. Tehdy mi řekl: „Seš blázen! Když daruješ dřeň, sáhnou ti do těla a celého tě rozhodí! Takhle riskovat pro někoho cizího?!“ – Zeptal jsem se: „A když bys ty potřeboval pomoc?“ – On suverénně odvětil: „On se nějaký vůl najde!“
Zavolal jsem jednomu doktorovi a onu konzultaci ve volném čase pana doktora dohodl. Stálo mne to nějaký čas a pana doktora osobní nasazení na vrub volna. Využil jsem toho a dotyčného známého poprosil: „Když nechceš vstoupit do registru dárců, oplátkou bys pro mne přece jen něco mohl udělat! Můžeš pomoct při organizování sbírky ve prospěch Nadace pro transplantace kostní dřeně!“ – Pak jsem se usmál a naznačil, že další věta bude míněna v nadsázce: „Nezapomeň, že i špatný člověk se může snažit dělat dobro!“ – No, co budu povídat, překvapil mne a se vším souhlasil. Poté se odebral celý vyděšený na kon zultaci za panem doktorem – přece jen, kdyby se jeho podezření potvrdilo, čekala by jej nehezká nemoc. Ještě se obracel a já z jeho vystrašené tváře vyčetl, že svá slova o pomáhání nadaci míní upřímně. Mnul jsem si ruce! Máme dalšího pomocníka! Měl jsem radost nejenom za sebe, ale i za něj, neboť jsem věřil, že v sobě najde dobro a to, jakmile zaklíčí v lidské dušičce, když se nerozmnoží, alespoň potlačí to v člověku horší…
A pak už jen zavolal, že konzultace dopadla dobře, že je zdráv a od té doby jsem o něm neslyšel. Ještě jsem se zprostředkovaně přihlásil o pomoc se sbírkou, ale opět bez odezvy.
Nemohlo mne poté nenapadnout, že se hypoteticky může stát, že jednoho dne právě tenhle muž onemocní leukémií a mne registr předurčí jako anonymního dárce. Šance, že se to stane je jedna k mnoha miliardám, ale jednoduše řečeno – napadlo mne to. Darování kostní dřeně je skutečně napříč světem anonymní a vychází z nezištné lidské solidarity. Ale co když bych náhodou právě jeho potkal v nemocnici a nějak vytušil, že je to on? Daroval bych mu kus sebe? No, přiznám se, daroval. Asi proto, že jsem sobec a sobci nejsou dobří lidé právě pro své sobectví a špatní lidé by přece měli mí t právo snažit se dělat dobré věci.
A jak vím, že jsem velký sobec? No přece chci, aby mi bylo dobře. A dobře by mi nebylo, kdybych si zatížil svědomí.
Richard Langer
Popisky k fotkám:
1. foto - Dva z mnoha dárců kostní dřeně pánové Milan Polívka a Martin Schoř s rodinami. Pro takové chlapy je normální konat dobro, vlastně ani o tom nepřemýšlí..
2. foto - Společný snímek mecenášů a dobrodinců při ceně Ď 2012. Tolik dobra pohromadě musí člověka přimět k zamyšlení...
3. foto - Například v roce 2012 převzali v Národním divadle GRAND PRIX Ď manželé Šislerovi, kteří 17 let nezištně chodili pomáhat do hospice...
