Paní Dáša oslaví šesté narozeniny

Rodinný dům ve Veřechově u Horažďovic je z jedné strany obklopený pečlivě udržovanou zahrádkou. Na dvorku se prohání neposedná bíglice Bára. Za okny v prvním poschodí kvetou vznešené orchideje. (Květiny má paní domu moc ráda.) Z kuchyně voní krůtí pečínka se zelím. Za chvíli se přiženou domů kluci a hned se na ni vrhnou. U mámy chutná! Mohlo to být ale všechno jinak.

Na podzim roku 2008 ( to bylo staršímu synovi Ondrovi osm a mladšímu Kubovi dva) začala mít Dáša Křižanová potíže s bolestmi zubů. Natékaly jí dásně a přidaly se zvětšené krční uzliny. „A ta strašná únava! Taková, kterou vůlí nemůžete přemoci. Nezabrala ani třetí antibiotika. Štědrý den jsem díky práškům na bolest klukům nezkazila, ale hned po svátcích mi naše paní doktorka nabrala krev,“ vzpomíná.

A pak to šlo ráz na ráz. Den nato, 30. prosince, už byla hospitalizovaná na Hematologicko-onkologickém oddělení FN Plzeň. A tady, 1.ledna 2009, také prožila své třicáté narozeniny. Tolik se těšila, jak je oslaví s rodinou a přáteli. Místo toho naprosto vyčerpaná ležela na lůžku, obklopená přátelskou péčí lékařů a sestřiček „Řekli mi, že mám leukémii. Vůbec jsem nevěděla, co to znamená. Slyšela jsem, že taková nemoc existuje, ale to přece mají ti jíní, daleko! Vůbec vás nenapadne, že byste také mohli onemocnět. A pak se ptáte pořád dokola- proč zrovna já? Pro rodinu to bylo v té době ještě těžší. „Maminka mi volala druhý, třetí den, když jsem se to dozvěděla a říkala - bojuj, nemůžeš tady ty své kluky nechat!“ V ten moment se velké oči půvabné mladé ženy naplní slzami...

Chtěla vědět, jak dlouho v nemocnici zůstane „Nejdřív mi paní doktorka řekla, že asi měsíc. Pak přidávali. V tu chvíli mi to ale už bylo jedno. Cítila jsem se hrozně, byla jsem ráda, že jsem pod lékařským dohledem a doufala, že mi tam pomohou,“ vzpomíná. 

Začátkem února, kdy se po chemoterapii stav stabilizoval, se dozvěděla, že nadějí na uzdravení je transplantace kostní dřeně. Ani jedna z jejích dvou sester bohužel neměla dostatek shodných znaků.  V Českém národním registru začali hledat vhodného nepříbuzenského dárce. Dárkyně, kterou našli, byla tehdy osm a dvacetiletá Češka. Shodovalo se všech 10 znaků a dárkyně s poskytnutím dřeně souhlasila. „Podruhé jsem se narodila 20. května 2009. Jak já jsem dárkyni vděčná!“

Ví, že díky ní se mohla vrátit domů, ke svým klukům, manželovi, zahrádce, může s nimi jezdit na výlety, sportovat. „Každý rok si užíváme společnou dovolenou u moře. Uzdravila jsem se, zapojila jsem se do běžného života. Obrovský vděk cítím k celé rodině, která mě v době mé nemoci zastoupila a velmi mi psychicky pomáhala. A jsem vděčná také Českému národnímu registru, nadaci, lékařům, sestřičkám, kteří všichni byli tak milí, vstřícní … já vlastně vzpomínám v dobrém na nejhorší dny, týdny a měsíce mého života,“ usmívá se Dáša Křižanová.