Dárcovská SMS

magazín Revue Richard

Samostatný internetový magazín Revue Richard existoval v letech 2010 až 2014 jakožto mediální podpora projektu "cena Ď", potažmo i "Nadace pro transplantace kostní dřeně". Přestože měl nebulvární charakter, navštívilo jej za 4 roky přes 130.000 čtenářů. Vznikl, aby pomohl překlenout dočasný menší mediální zájem o cenu Ď a když se podařilo pro šíření myšlenky ceny Ď získat přízeň mnoha báječných médií, svou činnost na své doméně ukončil. Byl však již tak "rozjetý" a provázaný s Nadací pro transplantace kostní dřeně, že ve skromné variantě existuje na stránkách Nadace pro transplantace kostní dřeně dál :)

Váš Richard
autor ceny Ď a Klubu příznivců Nadace pro transplantace kostní dřeně

Co dělá život životem?

V archivu mnoha set článků někdejšího internetového magazínu Revue Richard, který dílčím způsobem pokračuje i na těchto stránkách, jsem se v rubrice osobnosti vrátil k rozhovoru s docentem Samuelem Vokurkou (ze dne 23. 1. 2013). Z mnoha odpovědí mne zaujala ta, jíž pan docent odpověděl na otázku: „Co dělá život životem, Same?“  - Současně mne překvapilo, jak to letí, co jsme si na tohle téma povídali a pak jsem pochopil, že čas není jen „zkracovač“ života, ale také milostivý „zapomínač“, poněvadž jsem se s chutí, jakoby v premiéře, do vět Samuela Vokurky opět začetl. Tehdy jsem se zeptal na to, co dělá život životem a dověděl se, že:

I špatný člověk má právo snažit se dělat dobré věci…

Ten nadpis zní dost silně. Ono samotné spojení „špatný člověk“ nepůsobí hezky a většina z nás si asi hned vybaví nějakého skutečně moc špatného člověka. Pokud vůbec může obyčejný smrtelník soudit, kdo je špatný a kdo ne. Protože jsem v poslední době několikrát použil větu: „I špatný člověk má právo snažit se dělat dobré věci!“ – Myslíc tím sebe, mám nutkání vše vysvětlit.

Když zvolá tisíc lidí: „Barunko!“

Mistr Karel Gott řekl milé dívence: „Ty máš ale krásné oči! Mohu Tě políbit na čelo?“ – Stál jsem vedle a v duchu si říkal, že být na jeho místě, řeknu to samé…

Krásná pominutost paní Wasserbauerové

Vím. Ono to slovo „pominutost“ nezní nejpřitažlivěji, ale pro mne je krásně výstižné, vzpomenu-li si na ženu, která skoro dvacet let „shání“ dárce kostní dřeně. Ano, každý z nás něco shání, ale tohle je něco dočista jiného. Když paní Wasserbauerová řekne: „Sehnala jsem …“ – Nemluví o exponátu do sbírky, nemluví o ničem materiálním – má na mysli dárce kostní dřeně. Ne proto, aby jí někdo děkoval, aby dostávala cenu Ď (dík), ale proto, že to tak má ve své hlavě nastavené. Jako někdo si třeba nastaví život ostrými lokty, jiný mouchami, co jej mají sníst - ona si vzala k srdci „pominutost“ pro další a další naději pomoct někomu v úzkých. A že té pomoci bylo široce! Vězte, drazí přátelé! Paní Zdena Wasserbauerová už osobně získala pro Český národní registr dárců kostní dřeně přes 6.000 potencionálních dárců, z nichž jich několik už život nemocným leukémií zachránilo…

Je dobře tomu zemřelému, koho nikdo neznal? Aneb benefice jako živá vzpomínka všech, kteří znali primáře Vladimíra Kozu…

Někdo je pyšný na úspěch, na popularitu, na vlastní dílo, na majetek, na rodinu, na kamarády, na prožité. Každý svou pyšnost prožívá jinak kombinovanou, jinak zdravou nebo přesmíru pěstovanou. Třeba já v sobě nosím snad zdravě pěstěnou pyšnost na lidi, které jsem potkal. Velikánem v tomto smyslu je pro mne primář Vladimír Koza, se kterým jsem měl štěstí strávit v letech 2003 až 2012 řadu chvil, jak se říká z očí do očí, z myšlenky do myšlenky. Jako obyčejnému chlapovi mi imponovalo, že tohle štěstí mám a mohu si do dalšího života od respektované osobnosti odnášet postřehy, inspirace a důvody i k budoucím zamyšlením. Jednou mi pan primář řekl: „Dobře tomu, kdo zemře a nikdo ho neznal. Navždy se o něj nikdo nebude otírat. To známému člověku se nestane – zemře a kdokoliv se v příštích staletích může vyjádřit na jeho adresu jakkoliv a on už na to nemůže reagovat…“

Dva roky se snažíme dělat radost dárcům kostní dřeně…

Při Revue Richard dva roky funguje „Klub příznivců Nadace pro transplantace kostní dřeně“, který má za cíl dělat radost dárcům kostní dřeně.

Andrea Medunová "Můj příběh"

Je to rok, co jsem prodělal šok. Zlý i hezký. Psal jsem si s Andreou a ona mi poslala svůj příběh. Plánoval jsem ho zveřejnit a nějaký týden jsem se k tomu nedostal.  Pak jsem se začetl a sedl si, jak se lidově ríká: "Na z....". Četl jsem a držel se, abych to dočetl a styděl se, že Andrea se musela držet tak dlouho, aby přežila a aby dnes mohla rozdávat optimismus...

MUDr. Vladimír Koza, nejen levitující lékař

Tímto článkem hrdě zavzpomínám na vzácné chvíle prožité s úžasným primářem a chlapem doktorem Vladimírem Kozou. Jsem hrdý na to, že jsem byl v životě obdarován možností setkávat se s ním. Tento článek byl v Revue Richard vydán 10. listopadu 2010 - tedy v době, kdy nikoho nenapadlo, že panu primáři zbývají necelé dva roky života...