Aktuality

11.6.2016

Jako chlap si podvědomě myslím, že všechny věci na světě jsou důležitější než dámská kabelka. Jenže jako chlap ženy miluji a tak mi ta roztomilá nesmyslnost nepřijde nepraktická po stránce zavděčení se ženě, když ji tu a tam kabelku koupím, neboť vím, že neprohloupím. Pro ženy je kabelka něco jako pro chlapy ovar s křenem a orosená sklenice piva k tomu. Že se dá žít bez ovaru s křenem a pivem je jasné, ale proč se vzdávat něčeho, co zpříjemní den.

Avšak po ovaru se nasytím, zatímco žena se nošení m kabelky nijak existenčně na příští hodiny fungování těla a života nezajistí. Vždyť já, chlap, všechno co potřebuji, si dám do kapes! Peněženku, klíče, mobil i kapesník. K čemu kabelka? Navíc, když je v ní tolik sarapatiček, že se jedna v ní nevyzná a než najde, co hledá, už to dávno nepotřebuje.

Snad proto jsem vítal akci zvanou KABELKOMÁNIE, jíž vymyslela na jihu Moravy paní Iveta Hlobilová, aby zábavnou cestou pomohla Nadaci pro transplantace kostní dřeně. Když se v Plzni, kde tato nadace sídlí, usmysleli, že obdobnou akci zde uspořádají, myslel jsem si, že je to proto, aby všechny Plzeňačky a ženy z okolí měly možnost „zmoudřet“ tím, že se dobrovolně vzdají „kabelkových nesmyslů“ a současně pomohou dobré věci. Když na tomto projektu začala drobnou formou spolupracovat i má žena Jitka, netušil jsem, že se příkladně rozhodne několika kabelek vzdát, věnujíc je ve prospěch poslání KABELKOMÁNIE a tím pádem doma ubude kabelek a přibude místa ve skříních.

Všechno je ale jináč. Volné místo ve skříni je myšleno v hlavách žen jako dočasně volné! Záhy se jim zraky míhají po kabelkách věnovaných ostatními ženami tak, že než se nadějete, máte doma minimálně stejný počet kabelek jako dřív. A efekt? Kabelek mají ženy stále, co do počtu, tak nějak nastejno. Ale mají pocit, že pomohly tím, že předtím ty své darovaly zdarma a ty nové, byť za symbolickou cenu, ale přec, koupily a tím pomohly Nadaci pro transplantace kostní dřeně. My chlapi můžeme kroutit hlavou nad tím „nesmyslným stěhováním kabelek“ , ale na druhou stranu víme, co obnáší pocit sounáležitosti s pacienty čekajícími na transplantaci kostní dřeně, protože ovar je ovar a kabelka je kabelka, ale dobrý pocit z pomoci je dobrý pocit bez ohledu na to, zda jsme žena nebo muž.

Spontánnost všechno násobí. Nápad, vzniknuvší na Moravě, funguje skvěle i tady v Plzni. Společenská akce má úspěch. Nikdo nemá na spěch. Nikdo nepovažuje za pech to, že věnoval třeba víc hezkou kabelku a sám si koupil míň hezkou. Vždyť i to je relativní. Jde o to darovat hezkou kabelku, kterou sám má okoukanou a jiné bude slušet jako neokoukaná, takže každý bude koukat.

Dva tisíce kabelek, které byly darovány v Plzni ve prospěch KABELKOMÁNIE je ale moc velké množství. Z rodinně-přátelského nápadu se najednou stává velkoveřejná akce. Možná neosobní. Tak jsem to bral… 

…a mýlil se.

Když se žena vrátila z KABELKOMÁNIE a zkoušela  si všechny ty kabelky, co si tam koupila, najednou prohrábne kapsu jedné z nich a najde stříbrné náušnice, netušíc, komu dříve kabelka patřila. Večer pak telefonuje s kamarádkou Věrkou a ta se jí svěří, jakou kabelku do akce věnovala. Slovo dá slovo a najednou je jasné, že ze dvou tisíc kabelek věnovaných dobrými Plzeňačkami (ale i ostatními ženami z celé republiky)  ve prospěch nadace ta jedna, kterou si poté koupila má žena, byla od její kamarádky Věrky, která si v ní zapomněla náušnice.

Všechno má příběh. Zdraví. Nemoc.  Štěstí, smůla. I pomoc a radost z pomoci. A jinak to nebude. To bychom nebyli lidé, kteří mají na výběr, buď se vzdát a plakat, nebo bojovat, sice někdy beznadějně, ale vždycky se u toho radovat, že žijeme podle svého.

RL

Zpět

Hlavní partner: