Hodně jsem o něm do okamžiku našeho prvního setkání slyšel. Intenzivně jsem ho zaregistroval, když nabádal v mnoha televizních spotech na Nově lidi, aby se nechali zapsat do registru dárců kostní dřeně. Čas šel a tento člověk se zapsal do mého podvědomí jako neuvěřitelná lékařská kapacita světového významu. A všude, kde jsem chodil, jsem slýchal, jak je úžasný. Byl to pro mne tedy: „Svatý muž!“ – Psal se rok 2003.
V červnu 2003 jsem si usmyslil, že na podzim uspořádám každoměsíční talk show v Divadle Miroslava Horníčka v Plzni. Dávno tomu, co jsem byl na volné noze v oblasti kultury. Nijak jsem se však nesnažil dosud o medializování své osoby a vše, co jsem činil, mělo své cílené klienty a diváky a vždy šlo spíš o propagaci nějaké myšlenky, než mé osoby. Jenže toho roku jsem si uvědomil, že bych rád začal sebe prezentovat i jako moderátora, neboť jsem měl na profesním kontě v tomto smyslu už stovky akcí. Ale pokaždé to byly akce na nějaké téma. Tentokrát jsem si vysnil, že tématem bude můj pohled na svět. Při pohledu do nově rekonstruovaného sálu Divadla Miroslava Horníčka, jsem hned věděl, že toužím právě tady odstartovat ryze moderátorskou dráhu. A jako vždy, naprosto nezávislou. Bez agentury, manažera, vlivů vnějších i vnitřních. Jednoduše jsem si tohle divadlo pronajal na pár show, jednou za měsíc, abych se stal aktérem večerů, které nikdo dosud v Plzni nezažil a tak neměl ani nejmenších představ, co mohou přinést.
Dalo mi práci dát do kupy atraktivní hosty, stejně tak mi dalo zabrat vyprodat každé představení. Ale povedlo se. Nasadil jsem neuvěřitelnou energii do produkce, zbláznil místní média, některé firmy a jednotlivce, takže vyprodáno na neznámého „Langera“ bylo. A nejen to. I nějaký ten sponzorský peníz přistál na mém účtu.
Mezi oslovené potencionální hosty těchto talk show, které jsem z komerčních důvodů nazval: „Super talk show Richarda Langera“ – patřil i doktor Vladimír Koza. Pozval jsem ho na kafe do jedné zahradní restaurace v centru Plzně. Podnes si pamatuji, jak vstoupil z náměstí do průjezdu směrem ke kavárně. Byl slunečný letní den, takový tichý, takže jeho chůze, kdy napadá na jednu nohu, byla vidět a nepravidelný krok byl i slyšet. Od prvního okamžiku si mne tenhle chlap získal. Za minutu mne přesvědčil, že rozhodně není „svatý muž“, že je normální chlap, který má jen moc práce, avšak takové, které odevzdává skutečně vše.
Povídali jsme si o všem. Zeptal jsem se i na nohu, abych se dověděl, že má zborcený kyčelní kloub, ale oproti tomu nemá čas, aby si ho nechal vyměnit. Na otázku: „A to vám nevadí?“ – Opověděl: „To není zdraví škodlivé, to jen bolí a na to si člověk zvykne.“
Hlavním tématem ale bylo povídání o Super talk show. Můj troufalý nápad, že pana primáře na jevišti zhypnotizuji a nechám levitovat ve vzduchu, pan primář přijal s naprostým klidem. Jde o kouzelnickou parodii, kterou jsem kdysi hrával ve vlastním autorském divadle, když jsme na jaře 1990 s kamarádem Markem Veselým, začínali naší kariéru v oblasti kultury pod Orlojem, coby pouliční divadlo. Posléze jsme se s tímhle „číslem“ dostali až do televize, kdy jsme s „levitací“ na Silvestra 1990 účinkovali v pořadu Zdeňka Podskalského „Možná přijde i kouzelník“.
Pan primář Koza na scéně Divadla Miroslava Horníčka skutečně levitoval. Obecenstvo bouřilo smíchy a potlesk nebral konce (existuje náramný videozáznam). Záměr uskutečnit scénku s někým veleváženým, kdo si sám ze sebe nechá udělat legraci, vyšel.
V roce 2005 jsme společně levitovali v Hotelu Jalta při mé 24h talk show a v roce 2006 jsme dokonce spolu předvedli levitaci na scéně Národního divadla při ceremonii cena Ď. I zde měl doktor Koza ohromný úspěch. Nejdříve levitoval a pak předal cenu za Nadaci pro transplantace kostní dřeně. A ještě něco. Než odešel ze scény, chytil mne za ruku a řekl: „A teď mám nějaké překvapení pro vás já, Richarde!“ – Načež vyndal z kapsy injekci a na jevišti v historické budově Národního divadla, mi před zraky diváků, fotoreportérů a kamer, odebral krev, čímž jsem vstoupil do registru dárců kostní dřeně.
A jak tak posledních sedm roků plynulo, byl jsem svědkem, jak se panu primáři naplnil sen o vystavěném nádherném hotelu, který sousedí s nemocnicí tak, že v něm mohou být po praktické stránce velice vhodně ubytování rodinní příslušníci nemocných, aby mohli být svému blízkému v nemoci co nejblíže. Tento hotel se jmenuje U Pramenů a najdete ho v Plzni na Roudné. Je nádherný. Jeho služby využívá byznys i normální klientela s vědomím, že zisk z provozu hotelu pomáhá Nadaci pro transplantace kostní dřeně. Například příbuzní nemocných zde bydlí zdarma.
Sedm let je doba dobrá na to, abych pochopil, že svůj kyčel jen tak pan primář nevymění, neboť dosud stále jen a pouze „bolí“. Že nezanechá svého milovaného kouření. Že i nadále pojede na sto procent výkonu, čemuž odpovídá neuvěřitelné pracovní nasazení, nekonečné sebevzdělávání, díky čemuž hraje ve svém oboru první světovou ligu. Na což navazuje minimum spánku a maximum obětavosti a vstřícnosti. Když před 16 lety založil primář Koza český registr dárců kostní dřeně, byl to dobrý počin, ale nikdo si asi, kromě něho, nedovedl představit, že dnes bude tento registr patřit mezi 4 na světě, které mají všechny certifikáty nejvyšší kvality.
Nejen o tom jsem si s doktorem povídal při našem nedávném setkání v Hotelu U Pramenů. Ostatně jsem měl po ruce diktafon a tak se teď uvelebte a zaposlouchejte se do vyprávění člověka, který není svatý muž, dokonce se tomuto označení zarputile brání, leč pro mnoho lidí, kterým zachránil život, tím svatým už asi zůstane.
Audio povídání u kávy s primářem Vladimírem Kozou, Plzeň, listopad 2010
A ještě malý bonus k dokreslení velmi zajímavé osobnosti, kterou primář Vladimír Koza jistě je. Celé roky se ptám pana primáře, zda již platí poplatky Lékařské komoře, abych se dověděl, že nikoliv. Je jediným lékařem, kterého znám, který má takto vyhraněný názor. Jestli vás zajímá víc:
Poslechněte si krátký audio rozhovor na téma „poplatků Lékařské komoře“
