Aktuality

21.7.2015

Někdo je pyšný na úspěch, na popularitu, na vlastní dílo, na majetek, na rodinu, na kamarády, na prožité. Každý svou pyšnost prožívá jinak kombinovanou, jinak zdravou nebo přesmíru pěstovanou. Třeba já v sobě nosím snad zdravě pěstěnou pyšnost na lidi, které jsem potkal. Velikánem v tomto smyslu je pro mne primář Vladimír Koza, se kterým jsem měl štěstí strávit v letech 2003 až 2012 řadu chvil, jak se říká z očí do očí, z myšlenky do myšlenky. Jako obyčejnému chlapovi mi imponovalo, že tohle štěstí mám a mohu si do dalšího života od respektované osobnosti odnášet postřehy, inspirace a důvody i k budoucím zamyšlením. Jednou mi pan primář řekl: „Dobře tomu, kdo zemře a nikdo ho neznal. Navždy se o něj nikdo nebude otírat. To známému člověku se nestane – zemře a kdokoliv se v příštích staletích může vyjádřit na jeho adresu jakkoliv a on už na to nemůže reagovat…“

Vzpomněl jsem si na tahle slova při benefici Nadace pro transplantace kostní dřeně, jež byla pořádána při vzpomínce na pana doktora Vladimíra Kozu. Jsou to už tři neuvěřitelná léta, kdy opustil svět, rodinu, kamarády, medicínu a svůj životní projekt Nadaci pro transplantace kostní dřeně a Český národní registr dárců kostní dřeně. Benefice se konala 29. května 2015 v zaplněném Divadle J. K. Tyla v Plzni. Jen náhodou jsem si všiml, že z divadelní terasy jsou v dáli vidět horní patra Fakultní nemocnice Lochotín. Ba bych se i vsadil, že kdybych měl dalekohled, tak nad tou vší zástavbou, tam v dáli, dokonce spatřím okna a balkón primářovo „jeskyňky“ – jak říkával svému nemocničnímu zázemí, kde ve skromnosti v podstatě posledních dvacet let žil a odtud budoval neskromné - nejen tuzemsky, ale světově důležité medicínské cíle. A tak mne napadlo, že o tom napíšu článek. Vzápětí mi ale došlo, že tím naplním pravdivost domněnky pana primáře ve smyslu, že se budu k jeho osobě vyjadřovat a on nemá nikterakou možnost na to reagovat. Určitě by totiž nesouhlasil, abych ho opět chvalořečil.

Jak je tedy možné, že píšu článek, za který by možná pan primář nebyl rád a já to přesto dělám, i když jsem ho měl a mám rád. Jenže, nejedu v tom sám. Vždyť benefice v Divadle J. K. Tyla je podnikem, o který by jistě pan primář nejevil zájem. Věřím ale, že i kdyby nesouhlasil s tím, že na něj slavnostně vzpomínáme, že by nás pochopil. Pochopení nejen medicíny, ale hlavně člověka - v tom byl pro mne neskutečný.

Benefici moderoval proslulý plzeňský divadelní autor, herec, režisér a moderátor Antonín Procházka. Také měl štěstí, že pana primáře osobně poznal. Mezi interprety bylo takových víc. Vždy nezištná a lidská Marta Kubišová nejen zpívala, ale i vzpomínala. V hledišti pak co člověk, to nějaká niterná vzpomínka – během pestrého programu v duchu vybavovaná, jako osobní bohatství přítomných hostů, zdobené perlami tichých slz tekoucích po spokojených tvářích k usmívajícím se ústům. A bylo jedno, jestli jsem pohlédl na ženu, dívku, muže nebo statného chlapa.

Co přesně se dělo, kdo všechno zpíval, hrál a co, to je dávno jedno. Kdo tam nebyl, už ony tóny neuslyší a kdo tam byl, si své odnesl. Pro všechny ale může být to, že se taková benefice udála, dobrá zpráva. Pan primář si přece naše uznání zaslouží a my si zase zasloužíme mít možnost intenzivně v sobě vyvolat vzácné vzpomínky. I přesto, že by si to pan primář Koza asi nepřál. Jsou prostě věci, kdy můžeme „zneužít“ toho, že už nemá možnost na naši akci uskutečnit reakci. Jako vždy ale nutno říct, měl v tom, co mi tehdy řekl, pravdu.

Malé reportážní ohlédnutí za Benefičním večerem.

Zpět

Hlavní partner: